Japonsko úvod

 Vlajka 

Japonská vlajka je tvořena bílým listem s červeným kruhovým polem, o průměru ⅗ šířky vlajky (⅖ délky), které je uprostřed vlajky.

Znak

Japonský státní znak je zároveň Císařskou pečetí, užívanou členy japonské císařské rodiny. Tvoří ho stylizovaná kresba zlatého květu chryzantémy s černými (jinde i červenými) obrysy. Centrální disk je obklopen přední sadou 16 okvětních lístků. Zadní sada 16 lístků je lehce posunutá oproti přední sadě, takže je vidět na samotných okrajích květiny.

Hlavní město: Tokio 

Rozloha: 377 974 km² (61. na světě)

z toho 0,8 % vodní plochy

Nejvyšší bod: Fudži (3776 m n. m.)

Časové pásmo: +9 (SEČ+8)

Obyvatelstvo

Jazyk: Japonština

Počet obyvatel: 125 416 877 (11. na světě, 2023)

Hustota zalidnění: 330 ob. / km² (32. na světě)

HDI: 0,925 (velmi vysoký) (19. na světě, 2021) 

Náboženství: 51,82 % šintó, 34,9 % buddhismus, 4 % šintoistické sekty, 2,3 % křesťanství, 6,98 % bez odpovědi

Státní útvar

Státní zřízení: konstituční monarchie

Císař: Naruhito

Předseda vlády: Fumio Kišida

Měna: Japonský jen (JPY)

Předvolba: +81

Významná města

• Jokohama (3,5 milionů obyvatel)
• Ósaka (2,6 milionů obyvatel)
• Nagoja (2,2 milionů obyvatel)
• Sapporo (1,8 milionů obyvatel)
• Kóbe (1,5 milionu obyvatel)
• Kjóto (1,5 milionu obyvatel)
• Fukuoka (1,4 milionu obyvatel)
• Hirošima (1,1 milionu obyvatel)

Hlavní ostrovy

• Hokkaidó
• Honšú
• Šikoku
• Kjúšú

Z Japonska je přísně zakázáno vyvážet následující věci:

• Předměty z kategorie kulturních národních památek (například samurajské meče).

• Starožitnosti.

• Vojenský materiál, zbraně a střelivo.

• Narkotika, omamné a psychotropní látky.

• Pornografii.

• Jiné druhy zboží dle zvláštních předpisů.

Obyvatelstvo

Počet obyvatel Japonska je odhadován na 127,1 milionu, s 80% žijícími na Honšú. Japonská společnost je jazykově i kulturně homogenní, složená z 98,5% etnických Japonců, s malým počtem zahraničních pracovníků. Domorodí Ainuové jsou původními obyvateli ostrova Hokkaido.

V Japonsku žije menšina Korejců, kteří do Japonska přišli během okupace Koreje. Do „nečisté“ kasty burakumin patří až tři miliony Japonců, kteří se stejně jako Korejci často setkávají s diskriminací ze strany většinové společnosti. V zemi žije několik set tisíc Brazilců a Peruánců, kteří jsou japonského původu.

• muži: 62,252 mil.
• ženy: 65,183 mil.

Ekonomicky činné obyvatelstvo: 66,990 miliónu (k 31. 12. 2001)

Absolutní roční přírůstek obyvatelstva k 1. 10. 2002: cca 145 000 obyvatel

Relativní průměrný roční přírůstek obyvatelstva v roce 2002: 0,11 %

Relativní průměrný roční přírůstek obyvatelstva v roce 2020: -0,30 %

Demografické složení v roce 2002:

• děti do 15 let: 14,2 % populace
• osoby nad 65 let: 18,5 % populace

Demografické složení v roce 2021:

• děti do 15 let: 11,8 % populace
• osoby 15–64 let: 74 milionů (59 % populace)
• osoby nad 65 let: 28,9 % populace

Průměrná délka dožití:

• muži 77,73 let
• ženy 84,64 let

Národnostní složení:

• Japonci (98,3 %)

Ostatní národnosti:

• Korejci (632 tis.)
• Číňané (381 tis.)
• Brazilci (265 tis.)
• Filipínci (157 tis.)
• Američané (46 tis.)
• Peruánci (50 tis.)
• Thajci (24 tis.)
• Britové (15 tis.)
• Vietnamci (14 tis.)
Celkem žije v Japonsku přes 1,78 milionů nejaponského obyvatelstva

V roce 2009 byla populace Japonska na vrcholu a od té doby neustále klesá. V roce 2021 činil pokles bezmála 644 tisíc osob na 125,5 milionů obyvatel, což je největší historický pokles. Z tohoto počtu je sotva 74 milionů (59 %) obyvatel ve věku 15 až 64 let. S věkem 14 a méně je sotva 11,8 % Japonců, zatímco s věkem 65 a více je rekordních 28,9 % osob, což Japonsko činí zemí s nejvyšším průměrným věkem (median age) na světě. Navíc od roku 1973 drasticky klesá porodnost a podle predikce bude populace Japonska v roce 2060 již pouhých 86,7 milionů obyvatel. To představuje velké ohrožení existence do budoucnosti.

Dalším problémem jsou sebevraždy. Japonsko se sice mírou sebevražd neřadí do top 10 zemí světa, ačkoliv bývá v kultuře a v historických rituálech se sebevraždami často spojováno, nejčastější příčinou úmrtí jsou však mezi muži ve věku 20–44 a mezi ženami ve věku 15–30 právě sebevraždy, přičemž u mužů je pravděpodobnost spáchání sebevraždy dvojnásobně vyšší než u žen.

Kuchyně

Typickou pro japonskou gastronomii je příprava jídel bez tepelné úpravy. Pro Evropana nejneobvyklejší studenou přípravou jídla je příprava ryb, známé suši (kousky ryb zabalené do přílohy) nebo sašimi (tenké plátky sušených ryb). Japonci prý konzumují více než 3000 druhů ryb, ovšem nejen jich, i jiných mořských živočichů jako je mořský ježek (uni), chobotnice, mušle, krevety nebo krab kegani. Nejoblíbenějším druhem ryby je tuňák, často se jí také úhoř, ať už sladkovodní (unagi) nebo mořský (anago), platýs (hirame), pražma (tai) či mořský ďas (anko). Pro turisty bývá oblíbeným adrenalinovým zážitkem ochutnávka ryby fugu, která je při nesprávné přípravě prudce jedovatá. Součástí suši obvykle bývá mořská řasa nori, do níž se sušená ryba balí. V jiných typech jídel se používají i jiné řasy, například wakame či kombu. Základní přílohou, jako i v jiných asijských kuchyních, je rýže. Kulturní význam rýže je v Japonsku však mnohem širší, v minulosti se používala i jako platidlo, jako oběť bohům a i japonský císař tradičně ve svém paláci osobně obhospodařuje malé rýžové políčko. Oba dva nejtradičnější druhy japonské rýže (močigome a uručimai) jsou lepivější než rýže užívaná obvykle v Evropě a používají se i k přípravě sladkostí (tzv. wagaši), stejně jako třeba fazole (oblíbená sladkost anko). Zvláštní pozici v japonské gastronomii mají nudle a zejména pak instantní nudle na bázi škrobu, které po druhé světové válce vynalezl Japonec Momofuku Ando. Oblíbené jsou také pohankové nudle soba a pšeničné nudle udon. Typickou pochutinou je rovněž japonský křen wasabi, který se používá buď jako zelenina, nebo zpracovaný jako velmi pálivé koření. Navzdory tradiční izolaci Japonska, i v gastronomii se objevily zahraniční vlivy. Nejsilnější vliv byl tradičně z Číny, odkud již ve středověku dorazily sojové boby. Japonci našli svůj specifický způsob jejich využití – je jí pasta miso, jež vzniká kvašením těchto bobů a některých dalších obilovin. Oblíbenou pochoutkou jsou rovněž osolené sojové lusky zvané edamame a také japonská sojová omáčka. V 19. století s evropským vlivem přišly i do té doby neužívaná červená masa (od 9. století do roku 1868 byla konzumace masa, kromě ryb, úplně zakázána). Typickou úpravou hovězího masa je tzv. sukijaki. Z Indie pak přišly různé podoby kari, které si Japonci velmi oblíbili.

Politika

Japonsko je konstituční monarchie, kde moc císaře je maximálně omezena. Jeho funkce je pouze reprezentativní, ústava z roku 1947 definuje jeho pozici takto: „Císař je symbol státu a jednoty národa, odvozuje svou moc a postavení od vůle národa, v němž tkví nezávislá moc“. Nepřímo je tedy řečeno, že císař již není pozemský potomek bohů, ale běžný monarcha. Toto prohlášení učinil císař Hirohito. Moc drží v rukou převážně japonský premiér a další zvolení členové Národního shromáždění, zatímco svoboda volby spočívá na japonských občanech. Císař působí především jako hlava státu při diplomatických příležitostech. Současným císařem je Naruhito, který v květnu 2019 vystřídal svého otce Akihita, který abdikoval.

Zákonodárným orgánem je dvoukomorový Japonský parlament. Skládá se z Poslanecké sněmovny, která má 465 členů, volených každé čtyři roky nebo při předčasných volbách, a Sněmovny rádců s 248 členy, volených na šestileté období. Aktivní volební právo mají osoby starší 18 let, volí se tajně do všech zastupitelských úřadů. Liberálně demokratická strana (LDP) byla u moci od roku 1955 až do roku 2009, s výjimkou koaliční vlády zformované opozičními stranami v letech 1993-1996. Největší opoziční stranou byla po desetiletí sociálně liberální Demokratická strana Japonska (DPJ), které poprvé a s velkým náskokem zvítězila v předčasných parlamentních volbách v srpnu 2009.

Premiér je hlavou vlády, je jmenován japonským císařem poté, co je navržen parlamentem, a Poslanecká sněmovna mu musí vyslovit důvěru. Mezi jeho důležité pravomoci patří jmenování a odvolávání ministrů, z nichž většina musí být členy parlamentu. V současnosti slouží jako předseda japonské vlády Fumio Kišida.

Historicky byl japonský politický systém ovlivněn hlavně Čínou. Nicméně ke konci 19. století byl právní systém z velké části založen na evropském právu, zejména pak na systému ve Francii a Německu. Například v roce 1896 japonská vláda zavedla občanský zákoník založený na německém modelu. S poválečnými změnami zůstává tento zákoník platný i v dnešním Japonsku. Moc zákonodárná náleží japonskému Národnímu shromáždění. Současná ústava vyžaduje, aby císař vyhlásil legislativu, která prošla parlamentem, aniž by mu dávala pravomoc zákon odmítnout. Moc soudní je v Japonsku rozdělena do 4 základních stupňů: Nejvyšší soud a 3 stupně nižších soudů.

Zahraniční vztahy

Japonsko je členským státem Spojených národů a do roku 2024 nestálým členem Rady bezpečnosti Spojených národů. Japonsko se spolu se členy skupiny G4 – Brazílií, Německem a Indií, uchází o stálá křesla v bezpečnostní radě.

Jednou z podmínek kapitulace po 2. sv. válce bylo rozpuštění armády. Japonsko se podle článku 9. ústavy vzdalo vlastní armády, ale ústava nebyla porušena, když roku 1954 založilo tzv. síly sebeobrany, které se dělí na pozemní, námořní a vzdušné a čítají asi 247 000 vojáků.

Jako ekonomická síla je Japonsko členem skupin G8 a APEC a vynakládá velké prostředky na mezinárodní pomoc a rozvojové projekty. Japonsko vede teritoriální spory s Ruskem a Čínou ohledně sporných ostrovů Senkaku a Kuril a také si neudržuje dobré vztahy se Severní Koreou, s níž přetrvávají rozpory ohledně únosu japonských občanů a programu jaderných zbraní.

Administrativní dělení

Japonsko se dělí na 47 prefektur. Japonský právní řád nezná pojem hlavního města, v českém prostředí za něj však bývá označována prefektura Tokio, která ztratila postavení města při změnách systému státní správy v roce 1943. Prefektura má nyní 9,3 milionů obyvatel, včetně venkovských oblastí a administrativně pod ni spadajících odlehlých souostroví. Na území prefektury Tokio se nachází vládní budovy, císařský palác a centrum oblasti. Naopak třetina prefektury je pokryta horami a lesy. Metropolitní oblast souvislého osídlení tvořená cca 6 prefekturami má celkem více než 37 milionů obyvatel. Podle některých vymezení do ní spadá i Jokohama, uváděná níže jako samostatné město, kterým na rozdíl od Tokia je.

Ekonomika

Japonská ekonomika je třetí největší na světě a dá se označit za asijskou ekonomickou velmoc. Největší růst zaznamenala v druhé polovině 20. století, když v 60. letech rostla průměrně o 10 % ročně, v 70. pak o 5 %. Tehdy se začalo hovořit o japonském hospodářském zázraku.

Zaměřuje se hlavně na průmysl – výrobu automobilů (Japonsko byl druhý největší výrobce automobilů na světě v roce 2009. V roce 2015 třetí), dopravních prostředků, elektroniky, strojírenství. Těží ze vzdělané a disciplinované pracovní síly, v posledních letech ji ale trápí deflace.

Po druhé světové válce Japonsku vyšly především dvě sázky. První byla na automobilový průmysl. Ačkoli západní značky byly již dobře zavedené, Japonci dokázali na euroamerické trhy proniknout kombinací dobré ceny a solidní kvality. Značky jako Toyota, Honda, Nissan, Mazda, Mitsubishi nebo Subaru se staly rychle symbolem japonské průmyslové moci. V oblasti motocyklů se to samé povedlo značkám Yamaha, Suzuki či Kawasaki. Boom výroby aut i motocyklů vynesl na vrchol i výrobce pneumatik Bridgestone, který se stal světovou prodejní jedničkou ve svém oboru. Druhou vítěznou sázkou japonského hospodářství po roce 1945 se stala jemná elektronika. Zpočátku firmy získaly významnou státní podporu, brzy se z nich ale stali globální giganti - Sony, Toshiba, Canon, Panasonic, Nikon, Hitachi, Sharp, Fujitsu, Casio, JVC, Seiko, Olympus. Přehrávače, fotoaparáty, hodinky či spotřebiče těchto značek zaplavily od 60. let 20. století celý svět. Japonský poválečný hospodářský model ovšem ovlivnil svět ještě jinak - stal se přiznaným vzorem pro další ekonomiky v oblasti, především pro Jižní Koreu a Čínu, a i zde zafungoval.

Doprava

Japonsko bylo první zemí na světě, která vyvinula vysokorychlostní železnici. První trať byla otevřena v roce 1964 a spojovala Tokio a Ósaku. Nesla název Tókaidó a vlaky na ní jezdily maximální rychlostí 210 km/h. Síť vysokorychlostních tratí se nazývá Šinkansen. K roku 2017 měla již 2800 kilometrů a tvořilo ji osm tratí. Jezdí na ní vysokorychlostní vlaky, které se obvykle označují stejným termínem. Oficiálně sice mají vlaky vlastní názvy, např. Nozomi (Naděje), Hikari (Světlo), Kodama (Ozvěna), v praxi se ale název šinkansen používá i pro vlaky, a to i v samotném Japonsku.

Na území Japonska jezdí 250 těchto vlaků. Nejvyšší dosahovaná provozní rychlost je 320 km/h, na trati Tóhoku. Od roku 2030 by měly dosahovat rychlosti až 360 km/h. Šinkanseny využívají i tunel Seikan, druhý nejdelší na světě, spojující ostrovy Honšú a Hokkaidó. Kvůli bezpečnosti a rychlosti provozu mají tratě šinkansen výhradně mimoúrovňová křížení s ostatními druhy dopravy i s ostatními železnicemi. Do roku 1986 jezdila na tratích šinkansen jen státní železniční společnost, ta však byla toho roku rozdělena a zprivatizována. V Japonsku je železnice hlavním prostředkem osobní dopravy, zejména mezi velkými městy. Široce je ale využívána i pro příměstskou dopravu v metropolitních oblastech. Rozšířená je i železnice městská. První železniční trať byla přitom v Japonsku postavena až roku 1872, tedy později než ve většině evropských zemí. Masivní rozvoj nastal především po druhé světové válce.

V Japonsku je 1,2 milionu kilometrů silnic, z toho 52 000 kilometrů dálnic a 8000 kilometrů tzv. expresních dálnic. To je obvykle považováno za nedostatečné, vzhledem k počtu automobilů. Důvodem je, že stát preferuje rozvoj železnice. Japonsko má na silnicích levostranný provoz.

V Japonsku je 176 letišť. Nejvytíženějším z nich je letiště Haneda v Tokiu, čtvrté nejvytíženější na světě. Japonsko má šestý největší letecký trh na světě. V roce 2018 to značilo 126 milionů přepravených pasažérů. Největšími japonskými leteckými společnostmi jsou Japan Airlines a All Nippon Airways.

Fukuoka, Kóbe, Kjóto, Nagoja, Ósaka, Sapporo, Sendai, Tokio a Jokohama mají systém městské podzemní dráhy.

Věda a školství

Věda

Japonská věda zažila obrovský rozmach po druhé světové válce. Důkazem jsou i mezinárodní ocenění, jichž navíc zbadatelně přibývá v čase. Jaderný fyzik Hideki Jukawa se roku 1949 stal prvním japonským laureátem Nobelovy ceny za fyziku, když předpověděl existenci částice mezon. V roce 1965 stejnou cenu získal Jukawův přítel a spolužák Šin’ičiró Tomonaga, za přínos k teorii kvantové elektrodynamiky. V roce 1975 mířila fyzikální Nobelova cena do císařství znovu, k Leo Esakimu, vynálezci tunelové diody, která využívá tzv. tunelový jev. Za detekci neutrin z kosmu byl Nobelovým výborem oceněn Masatoši Košiba, roku 2002. Velkou oslavu japonských vědeckých výsledků přinesl rok 2008, kdy se Nobelovy ceny za fyziku dočkala hned trojice japonských badatelů, všichni tři za přínos k rozvoji tzv. CP symetrie: Makoto Kobajaši, Tošihide Masukawa a Jóičiró Nambu (který se roku 1970 stal americkým občanem). Další "japonský rok" přišel v roce 2014 kdy byli znovu všichni tři ocenění rodáky z japonských ostrovů. Isamu Akasaki, Hiroši Amano a Shuji Nakamura (dnes americký občan) dali světu LED diody. Už za rok si šel pro ocenění další Japonec, Takaaki Kadžita, jehož experimenty dokázaly, že neutrina mají hmotnost. V roce 2021 to byl Syukuro Manabe (občan USA) za položení základů klimatických modelů Země.

První Nobelova cena za chemii pro Japonsko přišla v roce 1981, kdy ji získal Ken’iči Fukui, za objevy o chemické reaktivitě. Po roce 2000 pak přišla "japonská vlna": toho roku získal Nobelovu cenu za chemii Hideki Širakawa za výzkum polymerů, další rok Rjódži Nojori za studium hydrogenačních reakcí, opět po roce Kóiči Tanaka za tzv. měkkou ionizaci, roku 2008 Osamu Šimomura za objev zeleného fluorescenčního proteinu, roku 2010 Eiči Negiši (narozen v Číně) za Negišiho reakci a Akira Suzuki za Suzikiho reakci a v roce 2019 Akira Jošino za vývoj lithium-iontových baterií.

Také lékařský a biologický výzkum se dostal na vysokou úroveň. První Nobelova cena za fyziologii a lékařství sice přišla "až" roku 1987, kdy byl oceněn Susumu Tonegawa za objev genetického mechanismu, jenž umožňuje diverzitu protilátek, a dlouho byla osamocena, ovšem po roce 2010 přišla podobná vlna jako v chemii: Šin’ja Jamanaka (2012), Satoši Ómura (2015), Jošinori Ósumi (2016) a Tasuku Hondžó (2018). Oceněni byli za průlomy v léčbě mnoha chorob, mj. i za pomoci kmenových buněk.

Že rozvoj přírodních věd stojí na pevných matematických základech dokazují i nejprestižnější ocenění v této oblasti. Fieldsovu medaili mají Kunihiko Kodaira (1954), Heisuke Hironaka (1970) a Shigefumi Mori (1990). Wolfovu cenu za matematiku Kodaira (1985), Kijoši Itó (1987) a Mikio Sató (2003). Základy japonské matematiky položil v 17. století Takakazu Seki. Matematici Jutaka Tanijama a Goró Šimura formulovali tzv. Tanijamovu–Šimurovu domněnku.

Za otce japonské moderní fyziky je označován Jošio Nišina. Chemik Kikunae Ikeda objevil a definoval roku 1908 "pátou chuť" umami, jež je tak typická pro japonskou sojovou omáčku. Bakteriolog Hidejo Noguči objevil roku 1911 původce syfilis. Programátor Jukihiro Macumoto vytvořil programovací jazyk Ruby. Momofuku Ando proslul vynálezem instantních nudlí.

Japonci se svými 27 Nobelovými cenami (počítáno v to i literaturu a mír) zaujímají šesté místo v historické tabulce (za USA, Británií, Německem, Francií a Švédskem), ve vědeckých kategoriích je jejich postavení ještě lepší. Podle Bloomberg Innovations Index je Japonsko pátou nejinovativnější zemí světa, po Jižní Koreji, Izraeli, Finsku a Švédsku.

Z oblasti filozofie, humanitních a sociálních věd lze jmenovat klasika japonské filozofie ze 13. století Dógena Zendžiho. Mimořádnou roli při šíření buddhismu do západního světa sehrál filozof Daisecu Teitaró Suzuki. Filozof a ekologický aktivista Masanobu Fukuoka vytvořil systém tzv. přírodního farmaření (šizen nóhó). Kaoru Išikawa ovlivnil moderní teorii řízení a managementu, svým diagramem příčin a následků.

Školství

Vzdělání na všech úrovních je zajišťováno jak veřejnými, tak soukromými institucemi. Na všech úrovních vzdělávání se platí školné jak na veřejných, tak na soukromých školách. Jedinou výjimkou jsou veřejné školy poskytující povinné základní vzdělávání (6 + 3 roky), které jsou financovány zcela z veřejných zdrojů. Soukromé vzdělávací instituce se těší značné oblibě především na vyšší sekundární (středoškolské) a terciární (vysokoškolské) úrovni, přičemž kvalita i popularita některých soukromých vysokých škol dosahuje takové úrovně, že je řadí mezi nejlepší vysoké školy v Japonsku i v Asii. Vzdělání je v Japonsku přisuzována vysoká společenská vážnost a jeho kvalita obecně dosahuje vysoké úrovně. I přes to, že školné na japonských školách je jedno z nejvyšších na světě a dlouhodobě stále roste, zájem o vzdělání zůstává vysoký. V roce 2017 mělo Japonsko s 51% podílem osob s terciárním vzděláním na populaci ve věku 25–64 let po Kanadě 2. nejvzdělanější pracovní sílu mezi zeměmi OECD. Celkové výdaje na vzdělávání vyjádřené jako podíl na HDP jsou zcela pod průměrem zemí OECD (4,1 % oproti 5 %), nicméně výdaje na jednoho žáka jsou naopak nadprůměrné. V mezinárodních srovnávacích testech PISA pro oblasti čtenářské gramotnosti, matematiky a přírodních věd japonští studenti pravidelně zaujímají přední příčky mezi zeměmi OECD.

Základním stavebním kamenem japonské vědy jsou univerzity. V Šanghajském žebříčku, který tradičně hierarchizuje nejlepší vysoké školy na světě, má Japonsko (k roku 2021) tři univerzity v první stovce. Nejvyšší prestiž má Tokijská univerzita, která je žebříčkem vyhodnocena jako 24. nejlepší na světě. Druhou nejkvalitnější školou v Japonsku má být Kjótská univerzita (37. na světě), třetí pak Nagojská univerzita.

Geografie

Japonsko leží na východním okraji asijského kontinentu. Stát je tvořen řetězem ostrovů v západní části Tichého oceánu, zahrnuje 14 125 ostrovů. Rozkládá se na ploše 3 000 km severovýchodně-jihozápadně od Ochotského moře až po východní Čínu a Filipínské moře. Největší ostrovy jsou (od severu k jihu) Hokkaidó, Honšú (největší ostrov), Šikoku a Kjúšú. K těmto ostrovům patří i skupina menších ostrovů v bezprostřední blízkosti i ostrovy více vzdálené např. Okinawa. Celková délka pobřeží všech ostrovů je 33 889 km.

Japonsko je země z velké části hornatá. Nejvyšší horou je Fudži (3776 m), další nejvyšší hory jsou uvedeny v seznamu japonských třítisícovek, nejprominentnější hory jsou v seznamu japonských ultraprominentních vrcholů. Lidé se soustřeďují převážně do pobřežních oblastí. Hustota obyvatelstva je velmi vysoká; Japonsko je, co se týče hustoty zalidnění, 30. na světě.

Slabá zemětřesení jsou častá, protože Japonsko se nachází na hranici tří tektonických desek. Velká zemětřesení se vyskytnou během každého století několikrát a často také vyvolají vlny tsunami. Poslední velká zemětřesení byla v letech 1923 (Velké zemětřesení v Kantó, 8,3 stupně), 1995 (Zemětřesení v Kóbe, 7,2 stupně), 2004 (oblast Čúecu, 6,9 stupně) a 2011 (Zemětřesení a tsunami v Tóhoku, 8,9 stupně), které v Japonsku pravděpodobně připravilo největší katastrofu od 2. světové války. Počet mrtvých se odhaduje až na 22 000 a čtvrt miliónu lidí připravily živly o domov.

Podnebí Japonska je oceánické, vlhké a monzunové, ale díky rozloze země se klima v různých oblastech liší. Období dešťů začíná na Okinawě počátkem května, na ostrově Honšú pak uprostřed června, kde trvá cca 6 týdnů. Na přelomu léta a podzimu přinášejí silné deště také tajfuny.

Památky

Jedna z nejstarších zachovalých staveb z japonského středověku je Hrad Himedži. Společně s hradem Macumoto a s hradem Kumamoto tvoří tzv. „Tři slavné hrady“. Himedži byl roku 1993, jako první japonská památka, zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Brzy následovaly další: buddhistický chrám Hórjúdži ve městě Ikaruga, památky Kjóta (Svatyně Kamo, Tódži, Kijomizu-dera, Daigodži, Ninnadži, Saihódži, Tenrjúdži, Kinkakudži, Rjóandži, Hongandži, Kózandži, Hrad Nidžó), Památník míru v Hirošimě (jde o ruinu jediné budovy v Hirošimě, kterou nezlikvidoval výbuch atomové bomby roku 1945, a kterou navrhl český architekt Jan Letzel), šintoistická svatyně Icukušima, památky v Naře (Tódaidži, Kófukudži, svatyně Kasuga, Gangódži, Jakušidži, Tóšódaidži a zbytky paláce Heidžó), svatyně Nikkó Tóšógú a Futarasan v Nikkó, památky ve městě Hiraizumi (Čúsondži, Mócúdži, Kandžizaióin a ruiny chrámu Murjókóin), památky v pohoří Kii (svatyně Jošino Mikumari, svatyně Kinpu, Kimpusendži, svatyně Jošimizu, Óminesandži, svatyně Kumano Hongú, svatyně Kumano Hajatama, Fudarakusandži, svatyně Niucuhime, svatyně Niukanšófu), hrady (gusuku) z království Rjúkjú (Nakidžin gusuku, Zakimi gusuku, Kacuren gusuku, Naka gusuku, hrad Šuri), Národní muzeum západního umění v Tokiu (zapsáno jako součást sedmnácti vybraných staveb Le Corbusiera). Na seznam byly zapsány i některé technické památky, např. přádelna hedvábí v Tomioce, Lokality japonské průmyslové revoluce Meidži nebo stříbrný důl Iwami Ginzan.

K dalším oblíbeným cílům turistů patří císařský palác Kókjo v Tokiu, nejnavštěvovanější hrad v Japonsku Ósacký hrad, hrad Macue, hrad Nagoja, svatyně Ise, chrám Bjódóin, klášter Enrjakudži, chrám Kótokuin proslavený monumentální venkovní bronzovou sochou Amitábhy, nebo svatyně Jasukuni, která je zasvěcena vojákům i civilistům, kteří zemřeli v boji za japonského císaře. Na jejím seznamu je bezmála dva a půl miliónů osob a provází ji řada politických kontroverzí spojených s ožehavým tématem japonské účasti ve druhé světové válce a japonským kolonialismem.

Japonsko je proslulé i řadou moderních staveb, k nejoriginálnějším patří Mode Gakuen Cocoon Tower v Tokiu, telekomunikační věž Tokyo Sky Tree v Tokiu, Yokohama Landmark Tower v Jokohamě, Umeda Sky Building v Ósace, Art Tower Arata Isozakiho v Mito nebo Sídlo tokijské vlády z dílny Kenzó Tangeho. Vynikající výsledky technického stavitelství představují most Akaši-Kaikjó mezi Kóbe a Awadži, jenž je nejdelším visutým mostem na světě, nebo tunel Seikan pod Cugarským průlivem, který je druhým nejdelším tunelem na světě.

Náboženství

Hlavními japonskými náboženstvími jsou šintó a buddhismus. Specifikou Japonska je, že většina lidí se hlásí k oběma hlavním náboženstvím. V zemi je 81 097 šintoistických svatyní a 75 922 buddhistických chrámů. Ve výzkumech uvádí čtyřicet procent Japonců, že věří v Boha, nebo bohy, ale jen šest procent, že je Bůh pro jejich život důležitý. V církvi je organizováno jen 10 procent Japonců.

Podle statistického průzkumu, provedeného Japonským Ministerstvem školství, kultury, sportu, vědy a technologií (Monbu-kagaku-šó, MEXT) jsou přibližné počty věřících: šintó – 107 mil. obyv., buddhismus – 89 mil. obyv., křesťanů – 3 mil. obyv., jiné 10 mil. obyv. Běžně se uvádí údaje cca 70 % šintoisté, 30 % buddhisté. Tyto údaje je však třeba považovat za zavádějící, jelikož většina Japonců pouze udržuje některé národní zvyky, tradice a pověry (lze srovnat s tím, když český ateista slaví Vánoce). Běžně je v šintoistické svatyni koutek pro buddhisty a naopak. Ke křesťanství se hlásí (červenec 2021) necelé 1 % etnických Japonců (podle jiných údajů až 6 %), a také asi 0,5 mil. cizinců zde žijících, hlavně Korejců, Filipínců a Brazilců. Velmi oblíbené jsou v Japonsku křesťanské svatby, a to i u nekřesťanů.

V zemi také působí mnoho sekt, které tato náboženství kombinují, na vzestupu jsou nyní sekty vyznávající boha Kušizaka, které jsou známé svým velmi pozitivním přístupem k tělesné lásce.